Není to možná náhoda, že jsem se rozhodla svůj další příspěvek sdílet pod stejným názvem jako vůbec můj první příspěvek před více než 3 lety, v roce 2015.
Rozhodnutí vydat se opět na cesty a vykročit mimo svou komfortní zónu trvalo dlouhé měsíce, ale možná jsem jen potřebovala zase ztratit sama sebe a své vlastní já, abych sebrala dostatek odvahy – odvahy snít, cestovat a žít.
Začínám věřit, že vše se nám děje z nějakého důvodu a věřím, že možná ta cesta, na kterou jsem se vydala není vlastně nesprávná nebo dokonce špatná, ale je to moje životní cesta, kterou mám předurčenou – a jen se správnými lidmi kolem sebe a vírou v sama sebe to dokážu proměnit ve štěstí a cestu plnou poznání.
Předem moc děkuji všem lidem, kteří se mnou tu cestu sdílejí a jsou mi oporou na blízko i na dálku. Doufám, že se psaním tohoto blogu budu mít dostatek trpělivosti, abych mohla své každodenní radosti i starosti popisovat, jak pro vás, tak i pro sebe. Psaním svých vzpomínek bych se chtěla více poznat, pochopit své vlastní já a naleznout tak rovnováhu ve svém životě.
Ráda bych předala vám všem, kdo toto čtete – ale hlavně mému budoucímu já – pozitivní energii, víru v sám sebe a lásku.
