Pokud se vám zdá, že život ve Švýcarsku a potažmo v cizině je úplný ráj na zemi, nejste daleko od pravdy. Opravdu je to kouzelné být na tak nádherném místě, v horách a s výhledy, co berou dech. Je to ale vykoupené jistou dávkou strachu, sebepřekonání a nejistoty – každý má své hranice jinde a ne vždy se člověk cítí dobře mimo svou komfortní zónu.
O tomto tématu, pro mě stále citlivém, bych možná jednou chtěla napsat více, zatím se ale jen pochlubím další várkou fotek z hor. To je totiž ten hlavní důvod, proč jsem tady a proč mi stále stojí za to překonávat ten vnitřní strach. Na životě v cizině je totiž nejlepší a zároveň nejhorší to, že vždy nakonec skončíte sám se sebou. A cokoli, před čím utíkáte, vás tady dožene a často právě vaše myšlenky jsou to jediné, co vám dělá společnost. Můžete s tím bojovat, stále utíkat nebo se pokusit porozumět sám sobě.
Já se tady rozhodla přestat utíkat a zastavit – sama se svými myšlenkami tak chodím po horách a snažím se vnímat svůj čas tady na zemi jako dar a poslání. Zatím nevím, proč tu jsem a bylo mi souzeno chodit právě po těchle švýcarských horách, rozjímat na pařezech a skákat přes potok. Doufám ale, že v mých myšlenkách a sama v sobě ty odpovědi jednou najdu. a třeba to bude právě tady.
